AUCKLAND ISLANDS – CASTAWAYS AND PROSPECTORS

(aktualizováno – říjen 2023)

V současnosti neobydlené souostroví Aucklandovy ostrovy (česky též Aucklandské ostrovy) s rozlohou 626 km² je tvořeno pozůstatky dvou sopečných vrcholů. Nachází se v subantarktickém pásmu na 50º jižní šířky. Od 19. století patří pod správu Nového Zélandu.

Největší ostrov se nazývá Auckland a byl zhruba po dobu dvaceti let osídlen v polovině předminulého století. Dokonce zde byla vybudována osada Hardwicke. Další trvalé osídlení ostrova se uskutečnilo ve válečných letech 1941-45, kdy zde pobývala posádka meteorologické a pozorovací stanice. Ostrovy se rovněž staly cílem výzkumných expedic. Známá je subantarktická vědecká expedice Campbellovy univerzity z roku 1907, která zkoumala také Campbellovy ostrovy.

Na ostrovy bylo v 19. století zavlečeno několik druhů savců, kteří jsou v současné době s velkými náklady hubeni. Nejznámějším reprezentantem je prase domácí aucklandské.

Prasata dovážená na ostrov od roku 1807 z různých kontinentů se sice v nehostinném prostředí skvěle adaptovala, ale působí značné škody na místní flóře i fauně. Jejich výborná odolnost proti nemocem zajímá vědce studující xenotransplantaci (zde je konkrétně myšleno nahrazení nefunkční lidské tkáně nebo orgánu prasečím). Více se o tomto tématu dočtete v článku Jak se otravná prasata z Nového Zélandu proměnila v dojnou krávu (v angličtině).

Aucklandovy ostrovy se nalézají v pásu silných větrů zvaných Roaring Forties (Řvoucí čtyřicítky), které byly využívány plachetnicemi plujícími z Austrálie okolo mysu Horn do Evropy.

Lodě opouštějící Austrálii proto pluly nejprve k jihu, až byly zachyceny vzdušnými proudy, které je unášely východním směrem. Bohužel nedokonalé zmapování oblasti a špatné povětrnostní podmínky zapříčinily, že se souostroví stalo osudným mnohým lodím, z nichž některé můžeme vidět na této mapě. Uvedu tři nejznámější ztroskotání z let 1864 až 1866.

– – – – –

…1. Škuner Grafton o výtlaku 75 tun vyplul s pětičlennou posádkou 12. listopadu 1863 ze Sydney směrem ke Campbellovým ostrovům s cílem najít ložiska cínu a prozkoumat možnosti lovu tuleňů. Po neúspěšném pátrání vypluli na zpáteční cestu 29. prosince. Měli v plánu ještě prozkoumat Aucklandské ostrovy. Na Nový rok 1864 loď zakotvila v zátoce v jižní části ostrova Auckland. Zanedlouho došlo ke změně počasí a vítr se proměnil ve vichřici, ve které se utrhla kotva a loď byla vržena proti skále a začala s potápět. To se stalo v noci 3. ledna.

Posádce se podařilo doplout na břeh v záchranném člunu a společnými silami zachránili svého nemocného druha. Později z vraku odvezli většinu zásob i materiálu. Díky letnímu období v době ztroskotání, bezpečné lokalitě a také proto, že posádku tvořili stateční muži dobře organizováni kapitánem Musgravem, byl další osud ztroskotanců příznivý. Postavili si přístřešek, prozkoumali své okolí a lovili potravu. I přes potíže se jim dařilo uchovat si řád a lidské hodnoty díky své odvaze a houževnatosti. Po marném čekání na záchranu se rozhodli postavit loď. Nejprve potřebovali nástroje, a proto vybudovali kovárnu, měch, pec na dřevěné uhlí.

Byli schopni v improvizovaných podmínkách vyrobit  přes tucet nástrojů a 700 hřebíků. A když se nakonec ukázalo, že loď pro všech pět pasažérů nelze postavit, hlavně kvůli nedostatku vhodného dřeva, přizpůsobili svůj plán a přestavěli svůj malý člun. Tři námořníci včetně kapitána se vydali 19. července 1865 pro pomoc. Šťastnou náhodou se jim podařilo doplout za pět dní na 400 kilometrů vzdálený Stewartův ostrov na jihu Nového Zélandu. Po odmítnutí pomoci ze strany úřadů uspořádali sbírku a z jejího výtěžku se vrátili pro své přátele – na lodi Flying Scud. Dva lidé z posádky přečkali na nehostinném subantarktickém ostrově skoro 20 měsíců, než byli 24. srpna 1865 zachráněni.

Celý příběh ztroskotanců máme dobře zadokumentován, protože o svých zážitcích publikovali trosečníci hned dvě knihy. První napsal kapitán Thomas Musgrave. Jeho kniha Castaway on the Auckland Isles je dostupná online na Wikisource. Druhá kniha, kterou publikoval francouzský dobrodruh a zlatokop François Raynal, nese název Les naufragés ou vingt mois sir un récif des îles Auckland. Vyšla v češtině v roce 1948 pod názvem Trosečníci na Aucklandských ostrovech. Kniha obsahuje původní skvělé ilustrace Alphonse de Neuvilla a lze ji levně získat v antikvariátech.

– – – – –

…2. Čtyři měsíce po nehodě Graftonu ztroskotala na severu souostroví loď Invercauld, jejímž velením byl pověřen kapitán George Dalgarno. Přesto, že došlo ke ztroskotání ve stejném roce, byly další osudy trosečníků bohužel zcela odlišné. Plachetnice Invercauld o výtlaku 1100 tun a s posádkou čítající 25 osob vyplula počátkem května 1864 z Australského Melbourne na cestu do jižní Ameriky^[1]. V noci 11. května loď narazila na skaliska ostrova a během krátké doby se potopila. V tom čase panovala na jižní polokouli zima a pevnina byla místy zasněžená. Trosečníci se snažili vlastními silami přeplavat (v ledové vodě) do malé zátoky, ale šest z nich pohltilo rozbouřené moře. Zachránění se ocitli na břehu obklíčeném stometrovými prudkými útesy. Z trosek lodi vydalo moře zpět jen minimum a jídlo jim zbylo doslova jen na pár dní. Přeživší byli neschopni jakýchkoli činů a bohužel i kapitán byl natolik konsternován nastalou situací, že neorganizoval záchranné práce a mezi promrzlými trosečníky zavládl chaos a apatie. Nakonec se rozhodli zdolat strmé skály, ale jednu zraněnou osobu na břehu ponechali svému osudu.
Cestovali po ostrově a občas něco ulovili. Postavili si úkryt, ale nebyli schopni získat potravu, byli vychrtlí a živili se kořínky. Začali pomalu umírat. Docházelo k situacím, kdy trosečníci ztráceli svou lidskost a propukalo násilí. Pravděpodobně došlo v jednom případě i ke kanibalismu. Později sedm mužů opustilo skupinu a rozhodlo se vrátit k vraku, ale už se nikdy neobjevili. Na další průzkum se vydal námořník Smith spolu s čtyřmi dalšími. Opustili zbývajících pět členů a odešli s cílem prohledat pláž s hustým křovím. To se jim podařilo, sesbírali měkkýše a poslali jednoho muže zpět, aby za nimi přivedl ostatní. Ten zjistil, že mezitím další dva zemřeli. Skupinky se sešly a osm mužů zůstalo na pláži asi týden. Jiná pětičlenná skupina se později vydal na průzkumu a dosáhla Port Ross, kde našla pozůstatky opuštěné osady. Tam se poté společně uchýlili. V té době už byla skupina velmi slabá a ztratila další dva muže. Po třech až čtyřech měsících byla zásoba měkkýšů vyčerpána a došlo k dalším ztrátám na životech.

Tři pozůstalí (Dalgarno, Holding a Smith) postavili pod Holdingovým vedením kánoi z tuleních kůží a větví stromů a čekali na vhodné počasí, aby mohli přeplout na Rose Island. Zde našli králíky a postavili si chatky z drnů. Nakonec měli po všech útrapách štěstí. Dne 22. května 1865 vplula do přístavu španělská loď Julian, která zde zastavila kvůli netěsnosti v trupu. Kapitán předpokládal, že osada ještě funguje a dostane se jim pomoci. Tři trosečníci vypluli plachetnici naproti, byli vzati na palubu a následně bezpečně přepraveni do jižní Ameriky. Po dalších trosečnících ale už nepátrali a ponechali je svému osudu.

Skupiny trosečníků z obou lodí o své existenci navzájem nevěděly, pravděpodobně proto, že obě části ostrova odděluje vysoký horský hřeben. Poté, kdy Flying Scud vyzvedl poslední dva námořníky z Graftonu loď navštívila Port Ross na severu. V polorozpadlé osadě našla posádka tělo muže ležícího v chýši. Byl to důstojník z Invercauldu, kterého kapitán lodi ponechal svému osudu.

Ve stejné době prý byly na ostrovech dokonce tři skupiny trosečníků. V článku The Wrecks of the Invercauld and the Compadre se uvádí, že v severní části ostrova ztroskotala také loď Minerva, o které víme pouze to, že se neštěstí stalo v roce 1864 a že čtyři přeživší byli zachráněni 25. března 1865. Usuzuje se tak z nápisu nalezeného na tyči v roce 1866 trosečníky z Generála Granta. Protože o lodi Minerva jiné informace nemáme, nabízí se také spekulace, zda se nemohlo jednat o pozůstatky z oné skupiny mužů z Invercauldu, kteří se odtrhli a které už nikdo nespatřil.

– – – – –

…3. Americký trojstěžník Generál Grant s výtlakem 1005 tun vyplul z Melbourne 4. května 1866 na cestu do Londýna přes mys Horn. Loď převážela z Austrálie vlnu, kůže a také 2576 uncí zlata (asi 80 kg). Jako zátěž bylo použito 9 tun zinku, avšak koluje legenda, že pod zinkem bylo uschováno nepřiznané zlato. Na lodi plulo 83 lidí, z čehož posádku tvořilo 25 osob. V noci ze 13. na 14. května 1866 loď ztroskotala na místě rozlehlé podmořské jeskyně – pod útesy na západním pobřeží Aucklandu. Z celkového počtu 85 lidí se po ztroskotání dostalo na ostrov pouhých 15 lidí.

Protože záchrana dlouho nepřicházela, vypluli v malé lodi směrem k Novému Zélandu v lednu 1867 čtyři odvážlivci. Bohužel, nikdo už je nespatřil. V září 1867 podlehl nemoci jeden z přeživších. Konečně dne 6. října 1867 byla na obzoru spatřena loď. Trosečníci zapálili signální ohně a vypluli na zbývajícím člunu směrem k lodi.

Avšak marně; loď, která je mohla zachránit signály neviděla a odplula pryč. Přeživší čekali na další loď více než měsíc, než je zachránila loď Amherst, která se v listopadu 1867 plavila nedaleko Aucklandových ostrovů. Z původního počtu 83 osob se záchrany dožilo jen 10.

– – – – –

Zaměříme se na poslední uvedené ztroskotání. Nedlouho poté, co se rozšířila zpráva o vraku s nákladem zlata, rozhodlo se několik podmořských prospektorů, že zkusí své štěstí a rychle zbohatnou. První pokus o vyzvednutí zlata byl učiněn už v roce 1868 s remorkérem Southland, na jehož palubě byl přítomen James Teer, jeden z trosečníků. Kvůli špatnému počasí se hledání neuskutečnilo. Další pokus proběhl v roce 1870 se škunerem Daphne. Na palubě byl David Ashworth, další z přeživších. Loď připlula k souostroví, ale při hledání jeskyně, která byla poblíž místa vraku zmizel člun se šesti pasažéry. Mezi pohřešovanými byl i Asworth, jehož osud se nakonec na Aucklandských ostrovech naplnil, a tato expedice byla se ztrátami ukončena. Proběhlo několik dalších pokusů o nalezení a vyzvednutí zlata, ale všechny byly neúspěšné.

Pro filatelisty jsou zajímavé dvě výpravy z let 1915 – 16, které podnikl dobrodruh Percy Vincent Catling, Angličan žijící v australském Sydney. Koncem června 1915 vyplul Catling spolu se dvěma společníky na rybářské lodi Enterprise. Po tříměsíční průzkumné potápěčské výpravě, která začala 10. července 1915, odplula Enterprise zpět do Dunedinu na Novém Zélandu, aby se zde přezbrojila na druhé, složitější pátrání. Doplnili vybavení, další čluny i posádku. Poslední únorový den roku 1916 vyplulo na výpravu s Enterprise pět odvážlivců. Na předpokládaném místě ztroskotání našli jeskyni a uvěřili, že nalezli správnou lokalitu. Výprava tam setrvala několik měsíců a vzdorovala moři i špatnému počasí, aby se 7. července 1916 s prázdnýma rukama vrátila zpět. Přišli o průzkumný člun, byli sklíčení, zadlužení, měli problémy se zákonem, ale potopenou loď ani její poklad nenašli.

K získání prostředků k financování expedice vydal Catling dvě jednoduché etikety s textem “AUCKLAND ISLANDS / GENERAL GRANT EXPEDITION / 1915“. Zelená  známka měla nominál 1/2 pence a červená 1 penci. Známky byly vytištěny v přístavu Bluff na jihu Nového Zélandu. Tiskový list tvořilo 6 známek ve 2 řadách a jeho realizaci měl na starost pan Bannerman. Odhaduje se, že tiskových listů nebylo vyrobeno více než 50.

Specializovaná sbírka těchto známek (obsahující např. nezoubkovaný korekturní list, horizontální páry, bloky po dvanácti známkách, variace otisků desek, kompletní listy obou známek s plným okrajem, posuny tisku atd.) byla prodána na aukci Spink v lednu 2009 za 1.900 USD.

Pro výpravu nechal Catling vyrobit kruhové razítko s datumovkou a s textem “AUCKLAND  ISLANDS / CATLING’S EXPEDITION” v mezikruží. Zatímco obě neznehodnocené známky se dají získat za celkovou cenu do 100 USD, znehodnocené na ústřižku atakují cenu o řád vyšší.

Aukce Status International, 24.10.2014, Lot 1701, startovací cena 800 AUD

Z druhé výpravy se zachovaly extrémně vzácné dopisy. Jsou známy pouze tři exempláře dokladů, na kterých jsou přilepeny Catlingovy známky. Všechny dopisy mají kolmo na levé straně červenou barvou ručně psaný text “Per Enterprise”, známky jsou znehodnoceny razítkem ze dne 23. března 1916 a adresátem je vždy J.W.H. Bannermann v jižním novozélandském přístavu Bluff. Největší aukce se známkami a dopisy od Catlinga se konala v lednu 2009 a pořádal ji aukční dům Spink. Pravděpodobně se jednalo o prodej ze sbírky, kterou vybudoval David Flaat.

Obálka se smíšenou frankaturou – s Catlingovou etiketou 1/2p a novozélandskou známkou 1/2p. Převzato z publikace Ahead of the Pack

Obálka frankovaná dvěmi etiketami Catlingovy expedice s nominálem 1/2p a 1p. Na aukci Spink v lednu 2009, Lot 1778 se obálka prodala za 800 USD.

Obálka frankovaná třemi etiketami Catlingovy expedice s nominálem 1/2p. Na aukci Spink v lednu 2009, Lot 1779 se obálka prodala za 750 USD. Po 14 letech se obálka nabízela na aukci David Feldman 23. června 2023, Lot 41162 s očekávanou cenou 3.000 – 5.000 GBP. Za tuto vysokou cenu nebyl zájem.

Je známa také obálka, která není frankována Catlingovými etiketami, ale pouze známkami Nového Zélandu. Opět je použito expediční poštovní razítko. Adresa je tentokráte uvedena psacím písmem odlišným od textu “Per Enterprise”.

Dopis z Catlingovy expedice, který neobsahuje vlastní známky. Obálka frankovaná dvěmi novozélandskými známkami 1/2p a 2p, které jsou znehodnoceny expedičním razítkem s datem 23.března 1916. Adresátem je opět pan Bannerman ve městě Bluff. Prodáno na aukci Spink 1/2009, Lot 1780 za 550 USD.

Od roku 1934 jsou ostrovy rezervací a v roce 1998 byly vyhlášeny součástí Celosvětového dědictví s názvem Novozélandské subantarktické ostrovy. Vstup na ostrov je možný pouze s povolením novozélandských úřadů. To však hledače pokladů neodradí.

Příroda ostrova Enderby. Známka ze série Světové dědictví UNESCO – 2. srpna 2015, Mi# 3275

Do roku 2008 se uskutečnilo minimálně 36 dokumentovaných záchranných operací, v nichž se posádky  pokusily hledat zlato z lodi. Pouze 19 výprav dorazilo na místo. Tři expedice proběhly během prvních osmi let po ztroskotání a na palubách byli přítomni přeživší z Generála Granta. Na Aucklandových ostrovech pátračům úspěch často unikal kvůli špatnému počasí, rozbouřenému moři, nejistému financování a také kvůli hašteřivým posádkám. Pokusy o záchranu pokladů z potopených vraků jsou obvykle doprovázeny mlčením, případně mlžením, občas dezinformacemi a někdy dokonce pokusy o podvod. Je možné, že jedna z mnoha výprav byla skutečně úspěšná, ale nález byl záměrně utajen. Nebo je možná zlato stále tam, kde se potopilo, a čeká na další hledání. Zlatá horečka není u konce ani dnes, protože záhada zlata Generála Granta stále odolává svému rozluštění už jedno a půl století.

Odkazy:
^[1] – Na Wikipedii i jinde bývá uváděno, že Invercauld plul do peruánského Callaa. Ve zprávě otištěné v dobovém tisku po záchraně tří trosečníků se naopak uvádí chilské Valparaiso. Článek byl publikován v Londýně a jeho iniciátorem byl Dalgarno, což je poznat díky odlišné interpretaci událostí na ostrovech…

Zdroje:
Wikipedie, výše uvedené www odkazy, colnect.com, článek The Wreck of the General Grant, stránky wnsstamps.post, Hal Vogel, Serge Kahn : Ahead of the Pack (překlad Milan Stodola), článek A tale of two shipwrecks, video Shipwreck tales – Invercauld 1864, video Shipwreck tales – Grafton 1864, video The General Grant … Where It Isn’t, článek Wreck of the Invercauld, článek The Grafton wreck and Epigwaitt hut site, Auckland Islands, článek Islands of Despair Ten — The Wreck of the Grafton, článek Heritage Expeditions – Auckland Islands, článek General Grant, článek Siren Call of the General Grant, článek In search of the General Grant’s gold, fotoarchív autora, internet a další …

Publikováno pro nezávislý CZ/SK blog - www.znamkovezeme.cz
  Přebírání obsahu jen s písemným souhlasem autora příspěvku !
--- Admin blogu ---