WITULAND – STAMPS FOR PHILATELISTS

(aktualizováno – březen 2023)

Sultanát Wituland (nazývaný také Swahililand) vznikl na počátku 19. století. Krátce poté čelil náporu ze Zanzibarského sultanátu, ze kterého zde nalézali azyl uprchlí otroci. Kontakt s Němci byl navázán už přes průzkumníka Richarda Brennera, který v roce 1867 Wituland navštívil.

Sultán Ahmad ibn Fumo Bakari cestovatele oficiálně požádal, aby pro jeho zemi zajistil pruský protektorát. Bismarck ale o koloniální území v Africe nejevil zájem.

O další desetiletí později se do Afriky vydali němečtí cestovatelé Clemens Denhardt (1852–1928) a jeho bratr Gustav Denhardt (1856–1917). Bylo to v roce 1878, kdy prozkoumali oblasti u řeky Tany ve východní Africe. Protože měli v plánu zajistit ve východní Africe obchodní spolupráci s Německem, tak se v roce 1884 vydali na další expedici. Navštívili ostrov Lamu a další rok Wituland, kde sultán Ahmad opět požádal o ochranu. Napodruhé už došlo k dohodě a byla vyjednána smlouva, tentokrát s Německou říší. Smlouva byla podepsána v květnu 1885 a dle jejího znění bylo 25 čtverečních mil postoupeno společnosti, která patřila bratrům a zbytek území se stal německým protektorátem Wituland nazývaným Deutsch – Witu nebo také Suaheliland. Část území, které získal Clemens Denhardt, byla v roce 1887 převedena pod správu německé koloniální společnosti známé jako Deutsche Witugesellschaft. Sídlo nebylo na pevnině, nýbrž na ostrově Lamu. Německou říši v letech 1885 – 90 ve Witulandu místně reprezentoval Gustav Denhardt. Clemens Denhardt byl jeho zástupcem.

Německá společnost a protektorát však neměly dlouhého trvání. Území německého Witu a přilehlých oblastí bylo dne 1. července 1890 na základě Heligoland – Zanzibarské smlouvy postoupeno Anglii. Nešlo jen o Deutsch-Witu, které bylo ve skutečnosti v německém držení, ale byly vyměněny i oblasti sultána z Witu mimo tuto kolonii. Toto území, které dle práva patřilo k nezávislému sultanátu Wituland, bylo spojeno s Německou říší pouze smlouvou o ochraně, která ale nepočítala s přímým vlastnictvím sultanátu Německou říší. Proto se obyvatelstvo Witulandu cítilo Němci zrazeno a vypukly nepokoje proti německým osadníkům, během nichž bylo zabito několik Němců. To bylo záminkou pro Británii k podniknutí represivní vojenské akce.

Skutečným cílem bylo upevnit vládu Anglie nad celým sultanátem Witu a ne pouze nad oblastí Deutsch-Witu.Odvetná akce britských vojáků, proti níž neměli domorodci šanci  je zachycena v novinách The Illustrated London News ze dne 6. prosince 1890.

A jaké byly další osudy obou bratrů Denhardtů po britském převzetí jimi vytvořené kolonie ?

Dopis odeslaný 4.12.1898 G.Denhardtem z Lamu jeho bratrovi do města Sulza v Německu. Transportní razítko Marseille 13.12.1898. Frankováno dvěmi známkami Britské Východní Afriky v celkovém nominálu 7.5 Annas. Aukce David Feldman  6/2022. Lot 60925. Jeden ze tří nabízených dopisů. Dohromady prodány za 80 GBP.

Zatímco Clemens Denhardt opustil východní Afriku hned v roce 1891, jeho bratr i po britském obsazení Witu a okolí dále provozoval firmu v Lamu. Poštovní korespondenci jsem našel až do roku 1902 (viz pdf katalog 132. aukce Grosvenor 11/2019 ).

Po historickém úvodu přejedeme k poštovnímu provozu. Korespondenci bratří Denhardtů z Afriky můžeme doložit už od 80. let 19. století. Nejprve byly využívány transporty dopisů spolu se zbožím na lodích připlouvajících do východní Afriky, nejčastěji do Lamu nebo na Zanzibar.

Raná korespondence bratří Denhardtů ve východní Africe. Nahoře doporučený dopis odeslaný roku 1892 z indického poštovního úřadu ze Zanzibaru Clemensovi Denhardtovi do Ilmenau v Durýnsku. Frankováno dvěmi známkami britské Indie v celkovém nominálu 4A. Dole doporučený dopis odeslaný z Hamburku 27.2.1896 Gustavovi Denhardtovi do města Lamu. Frankováno třemi známkami Německa v celkovém nominálu 80 pf. Oba dopisy prodány dohromady za 500€ na akci Kohler v březnu 2019.

Od konce 80. let XIX. století v oblasti okolo pevninského Witulandu už byly v provozu německé poštovní úřady, které pro frankování používaly aktuální německé výplatní známky, znehodnocené místním razítkem v němčině. Uvedu tři nejbližší:

(1) Na ostrově Lamu – poštovní úřad ve stejnojmenném městě byl zřízen 22. listopadu 1888. Používalo se kruhové razítko s textem  LAMU / OSTAFRIKA s datumovkou. Úřad byl uzavřen 31. března 1891.

Na ukázce vidíme doporučený dopis zaslaný C. Denhardtovi do Ilmenau jeho bratrem 31. března 1891. Převzato z aukce Auktionshaus Klüttermann 3/2021, Lot 5203. Vyvolávací cena 1.200 €.

Pozn.1: Od roku 1996 je ve staré části města Lamu v provozu German Post Office Museum, které mj. navštívil v roce 2011 pan Michael Dennhardt a napsal o Lamu a Witu zajímavý cestopis. Je k dispozici na stránkách barrynoa.blogspot.com.
Pozn.2: Britský poštovní úřad v Lamu byl otevřen nejdříve od května 1890.

(2) Na ostrově Zanzibar – poštovní úřad zřízen 27. srpna 1890. Používalo se kruhové razítko s textem  ZANZIBAR /  KAISERL. DEUTSCHE / POSTAGENTUR s datumovkou. Úřad byl uzavřen 31. března 1891.

Na ukázce vidíme dopis zaslaný C. Denhardtovi do Ilmenau jeho bratrem 6. června 1891. V Německu byl dopis přeposlán do města Zeitz. Převzato z aukce David Feldman 12/2014, Lot 30155. Vyvolávací cena 2.000 €.

…

(3) V přístavu Tanga v Německé východní Africe. Od roku 1890 se používalo kruhové razítko s textem TANGA s datumovkou.

Na ukázce vidíme doporučený dopis zaslaný 3. července 1892 do Niederlößnitz (u Drážďan). Převzato z aukce Christoph Gärtner 6/2022, Lot 3681. Prodáno za 280 €..

….

Přesto, že na ostrově Lamu (vzdáleném 2 km od pevniny) fungoval německý poštovní úřad, bylo v době od 1. července do 18. srpna 1889 ve Witulandu údajně vydáno nepřiměřeně mnoho vlastních poštovních známek. Pět emisí výplatních po 12 známkách a 3 emise služebních po 12 známkách, vždy v hodnotách 1 Pesa až 1 Rupie (= 64 Pesa). Celkem 60 výplatních a 36 služebních (jejich přehled je např. ZDE). Byly platné 4 – 366 dní. Platnost posledních skončila 24. července 1890.

Známky měly být akceptovány ve Witu a na ostrovech Lamu a Zanzibar. Jsou známy poštovní doklady frankované těmito známkami, které bratři Denhardtové rozesílali. O tom, zda bylo toto vydání pouze filatelistické se už od počátku vedly spory. Např. Fred Melville ve svém díle Phantom Philately v roce 1923 vyjadřuje  značné pochybnosti nad funkčním poštovním systémem, což dokazoval dopisem poštmistrovi ve Witu, který se vrátil jako nedoručitelný, nebo negativním vyjádřením poštmistra v Mombase. Witu nepřipisuje ani těch šest vydaných známek, které uváděla dobová filatelistická periodika.

Obchodníkům i filatelistům to však je jedno a ceny těchto známek a především dokladů stále rostou. Přináším ukázky z rozsáhlé sbírky Witulandu, která byla dražena v roce 2017 na švýcarské aukci RAPP. Z vyvolávací ceny 2.000 CHF se finální příhoz vyšplhal na 22.000 CHF !

Popis z aukce: Witu-Schutzgebiet 1984 Hochinteressante Forschungs- und Studien-Sammlung mit über 370 Marken, ungebraucht/gestempelt und auf Briefstücken. Der grösste Teil dieses Angebotes stammt aus dem Besitz ehemaliger Experten für dieses Gebiet, nämlich Dr. Pirl, Lerche und Behrens. Der jetzige Besitzer konnte diese Teile in den letzten Jahrzehnten erwerben und ergänzte sie nur wenig. Es ist leider unmöglich, dieses grossartige Objekt in Kurzform zu beschreiben. Wir präsentieren deshalb das gesamte Objekt im Internet. Vermutlich eines der besten und interessantesten Angebote dieses Spezial-Gebietes seit Jahrzehnten!

Jaké tedy bylo pozadí vzniku poštovních známek ve Witu ? Velmi zajímavé informace s odkazy na dobové zdroje jsem nalezl v rozsáhlém článku “The Witu Sultanate” – a Response. Ten publikoval pan Farley P. Katz v časopise The London Philatelist, Jan.-Feb. 2019. Četl jsem revizi jeho článku z dubna 2020 dostupnou na webu fliphtml5.com. Podrobně se věnoval studiu nadměrného vydání známek v zaostalé oblasti a jejich zázračnému znovuobjevení ke konci 20. let XX. století. Poukazuje na mnohé rozpory, provázející známky Witu. Z jeho článku přebírám následující text, který jsem volně přeložil a místy zkrátil. Text pana Katze je psán kurzívou. Citace, kterými se pan Katz odkazuje na původní staré texty jsou odlišeny hnědou barvou, mnou přidaný text je standardním fontem (pokud možno) a modrou barvou. Pokud preferujete zkrácenou verzi článku, můžete se přesunout na závěrečné resumé.

V prosincovém vydání “London Philatelist” v roce 2018 vyšel článek Jakoba von Uexkull s názvem „Sultanát Witu“. V něm je dokumentováno 22 obálek s nádhernými známkami v duhových barvách. Všechny známky byly údajně vydány v roce 1889 sultanátem Witu – v oblasti na africké pevnině naproti ostrovu Zanzibar. Nyní je oblast Witu součástí Keni. Známky byly vydány místně a měly platnost pouze v sultanátu a na ostrovech Lamu a Zanzibar. Baron von Uexkull uvádí, že “bylo vydáno minimálně 12 nominálních hodnot, které se zcela odlišují barvou papíru – proto, aby pro tisk postačilo vyrobit jen jedno ruční razítko“.

Nyní k legendě. Ačkoli sultán údajně „neprojevoval zájem o filatelii“, osobně nařídil několik změn v designu známek: “První známky byly ve svahilštině, ale vládce dal přednost arabštině. Čtyři řádky textů na známce se mu zdály „příliš přeplněné“, proto prosadil pouze řádky tři. Svislý směr textu by byl lepší než vodorovný. Známky byly příliš velké; měly by mít stejnou „velikost jako známky německé pošty“ , atd…

Výsledkem změn bylo údajně vydání 96 různých známek, včetně služebních, s nominálními hodnotami od 1 Pesa do 1 Rupie – prý pro splnění „podrobného plánu poštovních tarifů“, včetně doporučené a expresní pošty. Německý dobrodruh Clemens Denhardt a jeho bratr založili poštovní službu na sultánovu žádost a zaplatili mu 10 tisíc rupií výměnou za 90% podíl z následných příjmů. Když Německo opustilo Witu, byli Denhardtovi časem nuceni odejít zpět do Německa. Clemens s sebou vzal mnoho nepoužitých známek, ale prý to nebylo z obchodně – filatelistických důvodů, protože „nepoužil známky, které si přivezl zpět, aby dokumentoval svou práci ve Witu“, ale přitom „zřejmě objednal litografické dotisky známek v Lipsku v Německu“…

Obálky ilustrované v článku „Sultanát Witu“ jsou tajným snem mnoha filatelistů. Několik nominálních hodnot a barev, smíšená vydání, tête-bêche, vynikající místně zaslaná obálka, atd… Všechny doklady jsou vzorně znehodnoceny razítkem se čtvercovými pruhy obklopujícími „W“ – pečlivě naaranžovaným. Poštovné prezentované na obálkách se pohybuje od pouhých 4 Pesa až po astronomický součet 2 Rupie ( = 128 Pesa). Tyto obálky jsou báječné, prostě až neuvěřitelně báječné. Samotné známky obsahují všechny charakteristické znaky fantazijních vydání, vyrobených k prodeji sběratelům známek a obálky jsou také méně přesvědčivé. Články o známkách Witu se objevily v časopise “London Philatelist” už v roce 1892, ale znovu až v roce 2010 a není o nich (autor má na mysli časopis LP) zmínka v jiných článcích v mezidobí. To je velmi zvláštní. Stručně popíši literaturu o těchto známkách a všimnu si některých problematičtějších aspektů známek a obálek.

V roce 1892 obdržely magazíny Illustriertes Briefmarken – Journal (IB-J) a “London Philatelist” (k dispozici mám verzi přeloženou z němčiny v American Journal of Philately 8/1892) od čtenářů šest známek ze „Svahilského sultanátu“. Redaktor časopisu London Philatelist neměl k vydání důvěru. Poté, co poštmistr z Mombasy popřel existenci jakéhokoli „sultanátu Suaheli“ nebo poštu ve Witu, věc uzavřel slovy „Exit Suaheli !“. Časopis IB-J měl také pochyby, ale poté, kdy „Berlínský zástupce Svahilského sultanátu“ potvrdil jejich pravost v roce 1893, známky uznali. Nyní už víme, že čtenáři a berlínský představitel byli jedna a tatáž osoba – Clemens Denhardt. V roce 1894 pan M. Küppers, přítel Clemense Denhardta, napsal v IB-J, že Denhardt je naprosto důvěryhodný, že ve Witu existuje poštovní systém a že používá známky. Citoval dopis od Denhardta, že „nebyl sběratel, ani obchodník s poštovními známkami a že nerozumí jejich hodnotě“. Je zajímavé, že samotný Clemens Denhardt uznal, že využívání poštovního systému Evropany bylo ve skutečnosti minimální. Uvádí:
“Evropanů (tj. Němců), kteří měli bydliště ve Svahilském sultanátu v letech 1889 a 1890 bylo asi jen šest až sedm, z nich pravděpodobně pouze tři nebo čtyři využili poštu sultanátu. Poštovní služby nefungovaly denně, ale velmi nepravidelně. Němci bydlící ve svahilské zemi získávali rychlejší a kvalitnější poštovní služby od vlastních lidí než od sultánských pošťáků. Proto bylo používání pošty místními osadníky pravděpodobně nevyužívané. Často jsem používal pro přepravu pošty ve svahilské zemi svého vlastního posla.“

Na několik dalších desetiletí se o známkách sultanátu Witu pomlčelo. Dne 7. června 1929 zemřel Clemens Denhardt.
Později pan R. Lerche, prodejce známek z Naumburgu v Německu, prohledal Denhardtovu půdu a všem začal tvrdit, že našel krabici s kompletními sadami ručně tištěných známek Witu a obálky s použitými známkami.

Krátce poté vydal Lerche 77 stránkový ilustrovaný pamflet Das Deutsche Schutzgebiet Suaheli-Land, die Postwertzeichen des Suaheli-Sultanats. Velmi podrobně popsal vznik a provoz poštovního systému ve Witu, výrobu známek, drobné změny designu požadované sultánem a poštovní sazby, přičemž rozsáhle citoval z dopisů napsaných sultánem (nebo jeho jménem).

Ve třicátých a na začátku čtyřicátých let XX. století prodával německý prodejce Walter Behrens ručně vyráběná alba s kompletními sadami známek Witu, nepoužité, použité, na ústřižcích, s certifikátem podepsaným Lerchem – pod názvem „Zeugnis und Gutachten“ (Svědectví a znalecký posudek).

Podobné sbírky se stále objevují na prodej. Například kompletní sada použitých známek na ústřižcích, kterou na počátku 70. let nabídl Heinrich Köhler. Nebo 29. března 2019, kdy Köhler nabídl část Behrensova alba a mnoho jednotlivých známek Witu, celkem přes 370 známek. Viz aukce 368, Lot 1599A (Pozn. vyvolávací cena  byla 25.000€ – neprodáno).

Ukázka z alba Waltera Behrense. Převzato z článku pana Katze. Kompletní Behrensovo album najdete detailně naskenováno na stránkách stampcircuit.com (nabízeno na aukci v roce 2022).

V roce 1961 Herbert Schrey vydal publikaci Die Ersten Deutschen Posteinrichtungen an der Ostkuste Afrikas, mit einem Anhang uber die Sultanatspost Wituland und Malakote. Schrey byl vůči Denhardtovi a Lerchovi velice podezřívavý, a to na základě jejich nesrovnalostí. Denhardt například napsal, že si nepamatuje, kdy byly známky poprvé vytištěny. Lercheova brožura obsahuje fotografii, na jejíž zadní stranu Denhardt údajně napsal, že ji pořídil v roce 1890 s vojáky suahelské pošty. Schrey ale zjistil, že fotografie ve skutečnosti pocházela z misionářského časopisu, ale dle uniformy to nebyli Suahelané. Došel k závěru, že obálky nalezené se známkami byly vyrobeny „za účelem klamání“ přidáním ručně vytištěných známek ke skutečným dopisům bez známek a jejich znehodnocením pomocí dvou zařízení, která vyrobil Denhardt.

Schrey také uvedl, že chemická analýza ukazuje, že ručně vyráběné známky byly vytištěny pomocí „geschönte Doppeltonfarbe“ = tzv. krásné dvoutónové barvy, které se používaly až na přelomu století. Podrobnosti o testování bohužel neuvedl. Přesto všechno Schrey dospěl k závěru, že ve Witu zjevně existoval jakýsi provizorní poštovní systém, který používal známky, „ale pouze v tak malém množství, že se nedochovaly“. O ručně tištěných známkách, které se zachovaly, tvrdí Schrey, že byly vyrobeny Denhardtem až později.

Naopak, pan Stanley Spurgeon publikoval v časopise Vorläufer 5/1973 článek o známkách Witu, ve kterém dospěl k závěru, že jde o „dokonale legitimní záležitosti vlády spojené s ranou, krátkou historií Německa v této části východní Afriky“. Zajímavé je, že sám redaktor časopisu přidal pod článkem poznámku: Po zaslání tohoto článku od pana Spurgeona pro „Vorläufer“  došlo k pozoruhodné náhodě. Náš redaktor obdržel výtisk aukčního katalogu Heinricha Köhlera a jeho aukce z 5.–8. června. V této aukci byla nabídnuta a v katalogu ilustrována kolekce všech známek vydaných protektorátem Witu ražených na ústřižcích! …   (důkaz je přiložen)

Sken článku (v horší kvalitě) z časopisu Vorläufer 5/1973 je k dispozici ZDE. Povšimněte si cen známek na ústřižcích – v “západoněmeckých” markách v roce 1973 !

V roce 1992 publikoval Ernst M. Cohn, specialista na padělky, článek v sérii Philatelic Foundation Opinions nazvaný „Podvržená německá koloniální poštovní historie, včetně důmyslné metody padělání obálek“. Poznamenal, že v 80. letech se objevily některé články tvrdící, že známky jsou pravé, navzdory jejich pochybné historii. Cohn zhodnotil historii a literaturu o známkách Witu, založenou převážně na Schreyově práci zaměřenou na mnoho stejných problémů, o kterých se zde diskutuje. Prohlásil:
Některé bogusy existují už tak dlouho, že snahy o jejich definitivní likvidaci jsou přibližně stejné jako pokusy o vymýcení přetrvávající nemoci. „Známky“ Wituland se stále čas od času objevují v aukcích a „obálky“, které působí legitimním dojmem, mají velmi kuriózní a zinscenovaný původ.

V roce 2000 Cohn publikoval článek v magazínu o padělcích  – Fakes Forgeries Experts, kde napsal o známkách Witu:
Toto je nejvíce pozoruhodný příklad, který znám o padělku: odhalený, zapomenutý, znovuobjevený a zveřejněný o generaci později, znovu zapomenutý(?), a nejnověji je to položka prodaná za rekordní cenu.

Text pana Ernesta Cohna mohu potvrdit výstřižkem z našeho filatelistického magazínu Tribuna filatelistů z roku 1938. Už tehdy se považovalo padělání materiálů z Witulandu za prokázanou a uzavřenou záležitost.

Jak se obchodníci po II. světové válce postarali, tak ne uzavřenou navždy. Pan Katz přidává k výše uvedenému vlastní komentář:

Se známkami a obálkami Witu vidím řadu problémů.

Za prvé, Denhardtovi postrádali důvěryhodnost a prokazatelně klamali okolí. Podíleli se na podvodu, vyráběli údajné známky a obálky Malakote, aby podpořili svůj nárok vůči Německu za provozování poštovního systému i poté, co opustili Witu.

Jak už psal Schrey, tak Clemens Denhardt učinil několik nepravdivých nebo diskutabilních prohlášení. Kromě toho v dopise IB-J z roku 1892 uvedl, že „poštovní známky byly vyráběny a používány v letech 1885 až 1890 ve Witu“, i když ve skutečnosti známky údajně pocházely z roku 1889. Ačkoli Clemens Denhardt se distancoval od jakéhokoli zájmu o filatelii, tak zachoval nepoužité a použité kopie každé ručně tištěné známky, psal do filatelistických časopisů a prodával známky Louisu Senfovi, významnému obchodníkovi se známkami v Lipsku.

Za druhé, samotné známky jsou neuvěřitelné. Pět různých sérií pro výplatní a tři pro služební známky, jejichž výsledkem je celkem 96 různých barevných variant. Ve skutečnosti byly použity různé odstíny pro nominály 2 Pesa a 7 Pesa, což má za následek dalších 16 variant katalogizovaných společností Eduard Ey v roce 1951. Tyto varianty barev papíru existují pro všech osm sérií známek. Za jakým účelem, když to nejsou výrobky pro filatelisty? Mnoho ručně zhotovených známek je tištěných v provedení tête-bêche. Proč, když ne pro filatelistickou hodnotu? Existuje množství kompletních sad se všemi známkami raženými na ústřižku. Odkud se vzaly, pokud by byly známky vzácné, málo používané během krátké doby a údajně to nebyly filatelistické výtvory? A pak jsou tu litografické dotisky. Proč existují?

Známky nemají žádné označení, hodnoty jsou údajně určeny různými barvami. Je opravdu reálné, že by se od „vojenských pošťáků“ na odlehlém místě v 19. století (nebo klidně i v dnešní době) dalo očekávat, že rozpoznají mnoho drobných odstínů – cihlově červená, růžová, tmavá karmínová, lososová – a budou si pamatovat hodnoty, které jsou každé přiřazeny? A jak dále uvidíme, známky na obálce nemají žádný vztah k jejich „nominálům“. Lerchovo vysvětlení, že pro každou hodnotu bylo příliš obtížné vyřezat jiné razítko, je vyvráceno skutečností, že bylo vyřezáno osm různých raznic, často v krátké době po sobě.

Za třetí, jak by bylo možné ospravedlnit všechny různé nominály ? Lerche zahrnul tabulku sazeb za poštovné a speciální služby dle gramáže takto:

Zdá se docela neobvyklé mít poštovné vázané na tak malé přírůstky, jako je 5 gramů. Neznám žádnou jinou zemi, která by krájela poštovní hmotnosti na tenké plátky. Měli vůbec ve Witu v letech 1889 – 1890 zařízení, aby mohli takto přesně vážit dopisy? A pokud ano, proč na žádné obálce nevidíme nějaké značky, které by charakterizovaly hmotnost? Tím se dostáváme k dalšímu problému.

Za čtvrté – částky poštovného uvedené na obálkách postrádají vzor cen dle tabulky. Mnoho obálek neodpovídá údajnému tarifu. Mnohé obálky svým rozměrem neodpovídají předpokládané hmotnosti. Tři z obálek (v aukci obrázky 10, 16 a 24) mají poštovné 1 Rupii. Za předpokladu, že by byly zaslány na ostrovy nebo z ostrovů, vážily by 155 až 160 gramů, což je nemožná hmotnost, pokud by jejich obsahem měl být text na papíru. A co obálka obsahující známky v hodnotě 2 rupií? Vážila by 315-320 gramů.
Pozn. Pro představu hmotnosti – kdyby se vám do běžné obálky s rozměry 11.5 x 18cm podařilo vecpat 2mm tlustý kus železa (11x18cm), byla by jeho hmotnost 313 gramů.
Obálky dopravované mezi pevninou a ostrovy měly dvojnásobnou sazbu, takže cena by měla být sudé číslo, ale NENÍ tomu tak vždy. Viz obálka s poštovným 21 Pesa.

Za páté: Na dvou obálkách v článku je ručně napsaný text „frei“ = německy „zdarma“. Proč tedy mají tyto  obálky známky ?

Obálka standardních rozměrů zaslaná 22.8.1889 Clemensovi Denhardtovi na ostrov do Lamu. Frankovaná známkou Mi#57 (¹/₄R nahoře) a Mi# 59 (³/₄R dole). Pouze katalogová cena použitých známek je 440€. Velmi zajímavý je podtržený nápis na obálce – “frei” = ZDARMA. Protože dopis nebyl poslán extra příplatkovou službou (text o doporučeném nebo expresním zaslání chybí), tarif odpovídá hmotnosti asi 160g = hmotnost chytrého mobilu !

Za šesté: Stav známek je problematický. Očekávali bychom, že známky na obálkách, které byly koncem 19. století ručně transportovány v tropické Africe, budou opotřebované a znečištěné. Ačkoli mnoho obálek vykazuje opotřebení a zašpinění, známky jsou bez výjimky svěží a zcela nepoškozené a ani jedna není naříznutá nebo nemá otřepený okraj. Všechny známky působí dojmem, jako by byly opatrně přilepené na skutečné obálky bez známek, jak ve svém článku píše Schrey.

– – –

Existuje tedy velké množství závažných otázek ohledně známek a obálek, na které je třeba odpovědět. Autor článku „Sultanát Witu“ se odvolává na žalobu podanou ve 30. letech 20. století, ve které byla podána čestná prohlášení, která svědčila o skutečném používání známek zhruba před 40 (!) lety, a naznačuje, že soud platnost známek potvrdil. Je zajímavé, že v jednom čestném prohlášení Admirál von Höhnel označil známky za “regulérní bona fide emisi” a uvedl, že se pokusil nějaké známky koupit od bratrů Denhardtových v letech 1892 a 1902, ale neměli žádné k prodeji. Ale přitom víme, že v roce 1892 Clemens Denhardt posílal kopie známek do filatelistických časopisů a Lerche tvrdí, že Denhardt vlastnil zásobu známek a obálek Witu v trezoru, když zemřel v roce 1929. Na druhou stranu Schrey cituje čestné prohlášení, že známky byly „bílé“ a tvrdí, že žaloba byla neprůkazná. V každém případě soudní rozhodnutí z roku 1930, pokud vůbec nějaké bylo, nemá pro tuto otázku žádnou hodnotu, mělo by to být vyřešeno filatelistickou analýzou.

Co ale uděláme s Lercheho dlouhou studií plnou velkého množství podrobností o designu a tisku známek a jejich použití, jakož i dopisů od Denhardta a sultána, které všechny podporují existenci poštovního systému ve Witu a existenci vlastních známek? Znamená to, že obálky, které máme, jsou navzdory všem důkazům o opaku ty pravé? Nebo se ty pravé mohly ztratit? Nebo je Lercheova studie částečně nebo rovnou zcela vymyšlená? Pokud ano, byl by to velký filatelistický podvrh hodný velkého článku. Existují ještě původní dokumenty? Stalo se to?

Navzdory mnoha článkům pro a proti a navzdory vysokým cenám přisuzovaným obálkám Witu, neexistuje moderní komplexní filatelistická studie o těchto známkách ve formě monografie, včetně popisu papíru, způsobu tisku, inkoustu, znehodnocení a analýzy obálek včetně jejich hmotnosti, jakož i kritické studium všech historických skutečností.

Tolik tedy zkrácená verze velmi podnětného článku pana Farleye  P. Katze, a zároveň článku znepokojivého hlavně pro filatelisty, kteří za produkty Witu utratili značný obnos.

Pan Katz na svůj článek z roku 2019 navázal další podrobnou statí publikovanou v roce 2021 nazvanou Wituland Revisited. Reaguje na odpověď pana Jakoba von Uexkull v reakci na jeho první článek. Dále doplňuje nová fakta a vyvozuje z nich logické závěry. Článek je k dispozici pro nekomerční použití na stránkách independent.academia.edu. a ke stažení ZDE.

V říjnu 2022  pan Katz publikoval krátký příspěvek The Smoking Gun of Wituland, ve kterém dokumentuje známku Witu (nabízenou na eBay) na ústřižku. Je zřejmé, že tento ústřižek nemohl vzniknout odstřižením z obálky, ale že známka byla na ústřižek nalepena a poté znehodnocena razítkem.

Informace z obou článků pana Katze a také některé vlastní poznatky jsem shrnul do následujících bodů řazených v časové posloupnosti:

– Němců žilo ve Witu asi 6 až 7. Ne všichni místní poštu používali.
– Kolik domorodců umělo psát ? Asi nikdo s výjimkou sultánových úředníků.
– Průměrné vzdělání populace z roku 1890 v dnešní Keni se odhaduje na asi dvě desetiny roku nebo jen několik měsíců (Van der Ploege, 1977). Za tak krátký čas se asi nenaučí psát.
– Známky byly údajně vydány až 1889
– Celkem tedy mohlo z Witu korespondovat méně, než 10 lidí nejvýše 1 rok

– Od 1.7.1890 patří Witu Anglii
– V říjnu 1890 Britové napadli Witu a zničili palác a část města, čímž skončil sultanát (Ylvisaker, 1978)
– 1891 Clemens Denhardt opouští Afriku
– 1892 Clemens Denhard posílá ukázky 6 známek do IBJ a London Philatelist. Ne více ! V té době už Witu jako německý protektorát neexistuje! Z článku v IBJ také plyne:
– pokud známky ještě ve Witu vyšly, tak více než 6 variant neexistovalo
– není uvedena žádná zmínka o služebních známkách
– uvádí se, že známky s nominály v Pesa jsou stejně velké, ale že Rupiová známka je mnohem větší
– u známky 1 Rupie je na dvou místech uvedena barva hnědá, zatímco po roce 1929 je modrozelená !
– V článku se také objevila věta: “Od té doby (myšleno po 1890) se stalo (Witu) britským protektorátem, ale jeho nezávislost je zaručena oběma mocnostmi.”  Na mě to působí jako záměrné klamání čtenářů, že Wituland dále funguje a používá známky. Přitom Gustav Denhardt v roce 1892 stále působil v Lamu a znal reálnou situaci.

– Dopis zaslaný 1892 poštmistrovi ve Witu se vrací jako nedoručený
– Poštmistr v Mombase vyvrací existenci pošty ve Witulandu
– V Německu je počáteční nedůvěra překonána díky pozitivním dobrozdáním Denhardtových přátel

– O známkách se mlčí na dalších 35 let
– V roce 1923 je stále uváděno max. 6 známek (Melville)

– 7. června 1929 umírá druhý z bratrů – Clemens Denhardt
– Ještě v červnu otevřel Denhardtův syn trezor v domě a našel známky Witu. Ty nebyly ručně tištěny barevným inkoustem, ale vyrobeny litograficky. Na základě dokumentů v pozůstalosti dospěl Lerche k závěru, že Denhardt nechal tyto známky vytisknout v Německu v roce 1894 pro své vlastní účely. Nalepil tyto “známky” na kousky papírů a provedl jejich znehodnocení “z ochoty”. Syn vše prodal obchodníkům a litografické výrobky se od té doby objevují na aukcích.

– Dle údajů Lerche byla 20. srpna 1929 otevřena bankovní bezpečnostní schránka zemřelého – a ejhle! – na světlo světa se dostaly známky, doklady a ústřižky.
– Proč tam známky a další materiál Denhardt zanechal a neprodával je celé ty roky? Kdo byl svědkem otevření schránky? Nebylo schránkou manipulováno?

– 6. října 1929 prohledala skupina obchodníků půdu Denhardtova domu, ale nic tam nenašla.
– Po jejich odchodu na téže půdě našel pan Lerch a syn zemřelého krabici s obálkami, komplet sadami známek Witu, známky Malakote, archivní materiály, aj.
– Proč by si Denhardt nechal už v 90. letech minulého století vyrábět litografické padělky známek Witu, když jich měl spousty na půdě a v bezpečnostní schránce? Z “britského” Witu už si je dodatečně přivézt nemohl.

– U všech objevů “filatelistických” materiálů z Witulandu byl syn Clemese Denhardta a pan Lerche !

– V roce 1930 a následně 1934 vydává Lerche podrobnou studii o známkách Witu.
– Najednou je na světě 96 variant známek ! Lerche popisuje, že nominály jsou dány jen barvami – Je opravdu reálné, že by se od „vojenských pošťáků“ na odlehlém místě v 19. století (nebo klidně i v současnosti) dalo očekávat, že rozpoznají mnoho drobných odstínů – cihlově červená, růžová, tmavá karmínová, lososová – a budou si pamatovat nominální hodnoty, které jsou každé barvě přiřazeny?

– Schrey také uvedl, že chemická analýza ukazuje, že ručně vyráběné známky objevené Lerchem byly vytištěny pomocí „geschönte Doppeltonfarbe“ = tzv. krásné dvoutónové barvy, které se používaly ale až na přelomu století.
– Známek prý bylo v zaostalém Witu zapotřebí tolik, protože se sazba odvíjela dle hmotnosti po 5 gramech. Podezřelé je, že v odlehlé kolonii měli tak přesné váhy, když ve vyspělých zemích jim stačila stupnice hmotnosti méně detailní.
– Jsou známy obálky běžné velikosti frankované vysokými nominály – to by v nich museli posílat plátky železa a ne papír …

– Po zveřejnění publikací začíná masový prodej známek, ústřižků i dokladů. Certifikáty vystavuje Lerche
– Walter Behrens nabízí filatelistům k prodeji “krásné” kompletní sady
– Použitých známek je dle Lerche známo 2.330 !
– Použitých známek existuje zhruba stejně nezávisle na nominálu (tj. hmotnosti). Přitom některé platily jen velmi krátce.

– Ve 30. letech je proti Lerchovi veden soudní spor. Díky “čestným” prohlášením od zainteresovaných osob jsou známky uznány. Např. v roce 1932 kontradmirál Ritter von Höhnel podepsal prohlášení, že mu v roce 1892 na Zanzibaru jeden člověk ukázal deset známek s „arabskými nápisy na různobarevném papíře, které byly vyrobeny primitivními razítky“. Ačkoli se tehdy „o filatelii ani v nejmenším nezajímal“, text rozluštil a „odvodil, že jde o poštovní známky vydané svahilským sultánem“ (Lerche, 1934).
– Další svědek Wilhelm Pieper – misionář v sultanátu v roce 1934 uvedl, že v dotyčných letech viděl dopis, který měl dvě známky. Známky měly normální formát, papír byl bílý, jinak byly hodně špinavé (Schrey, 1961).
– Svědci si dobře pamatovali, jak to bylo před 40 lety …
– Schrey nám také říká, že Louis Senf, obchodník se známkami v Lipsku, předložil soudu znalecký posudek, že známky jsou pravé, což přispělo k osvobozujícímu verdiktu.

– Na konci 30. let už většina sběratelů souhlasí s pochybným původem známek Witu.
– Přesto se po válce opět začalo s materiály z Witu čile obchodovat.

– Později, když v odborném tisku vyšly články zpochybňující původ známek Witu, tak se následně objevily statě obhajující jejich pravost, hlavně s odkazy na vyhranou soudní při ve 30. letech.

– Ceny známek a dokladů Witu na aukcích nadále lámou nové rekordy k nemalé radosti obchodníků

Závěr pana Katze:

Obálky se známkami Wituland jsou filatelistické fantazie, vyrobené v Německu nalepením exotických barevných „známek“ na pravé obálky bez známek.

Podobně byly jednotlivé známky nalepeny na tisíce malých papírků, vystřižených nebo vytržených z obálek nebo z jiných zdrojů, (tzv. Briefstücken). Na známky byla pečlivě aplikována dvě různá falešná razítka. Obálky, známky na ústřižcích, nepoužité známky včetně desítek „vzácných“ párů a bloků tête-bêche se prodávaly na filatelistickém trhu samostatně a také v krásných ručně vyrobených albech včetně kompletních sad každého vydání.

Mnoho stále zůstává nejasné:

– Zda údajné originální ručně vytištěné známky vytvořil Clemens Denhardt nebo někdo jiný a kdy ?
– Kdo a kdy nalepil tyto známky na obálky a fragmenty obálek ?
– Co vše byla pravda v Lercheově dlouhém a podrobném příběhu o historii witulandských známek, včetně dopisů od sultána, tabulky poštovních sazeb a další dokumentace ?
– Proč se žádné dokumenty, známky ani poštovní doklady nenalezly u Gustava Denhardta ?

Nezodpovězených otázek okolo vydání Witu je mnohem více. Pro výzkum by pomohlo sestavení seznamu všech známých obálek se známkami Witu a německé filatelistické publikace do roku 1929 (články o Witu, aukční katalogy, inzeráty nabízející prodej). K tomu by mohli mít přístup hlavně badatelé v Německu, pokud budou mít chuť a odvahu se do pátrání pustit. Budu také velmi rád, pokud mi napíšete Vaše názory a poznatky – buďto do komentáře pod článkem nebo mailem na adresu uvedenou v kontaktu.

Názory a důkazy pana Katze si našly své zastánce ale i odpůrce (argumenty, že i jiných zbytečných vydání pro filatelisty vzniklo mnoho witulandské vydání neobhájí). Já jsem ve shodě se zastánci a mám na vydání a používání 96 známek ve Witu stejný pohled jako autoři Filatelistického atlasu známkových zemí. Sběratelům známek Witu doporučuji filmovou hlášku nezapomenutelného Františka Peterky (v roli trenéra juda pana Tumpacha):

“Nebudem se pouštět do žádnejch větších akcí !”

Zdroje:  článek F. P. Katz – The Witu Sultanate – a Response na webu online.fliphtml5.com (The London Philatelist, 2019), F. P. Katz – Wituland Revisited (The London Philatelist, 2021), článek Ostrov Lamu – místo, kde se zastavil čas , články na Wikipedii (např. Deutsche Kolonien), Malakote Briefmarken, Publikace Die postwertzeichen und entwertungen der deutschen postanstalten in den schutzgebieten und im auslande na archive.org, Ludvík Mondschein, aukce Burda, Ton Dietz: A postal history of the First World War in Africa and its aftermath – German colonies IV Deutsch-Ostafrika / German East Africa (GEA) [ASC, 2015], Katalog Michel Deutschland – Spezial, Stránky o Witulandu pana Bernda Nowacka, stránky deutsche-schutzgebiete.de, aukce Corinphila,  diskuze na stampcommunity.org, známky k prodeji na philasearch.com, výše uvedené www stránky, internetové aukční servery, fotoarchív autora a další …

Publikováno pro nezávislý CZ/SK blog - www.znamkovezeme.cz
  Přebírání obsahu jen s písemným souhlasem autora příspěvku !
--- Admin blogu ---